Básně Jaromíra Nohavici

Když byl Pepa ještě mladý
Když byl Pepa ještě mladý,
nevěděl si s ničím rady.
Chlastal pivo, jedl ovar,
byl duševní polotovar.
Na všechny se blbě tlemil
a pak jednou přišel Emil.
Vzal si Pepu pěkně stranou:
"Pepo nemáš na vybranou,
podívej se do zrcadla,
toho špeku, toho sádla."
Dále dodal tichým hlasem:
"Zaprvé je konec s masem."
Přidává hned druhou radu:
"Jestli nechceš zůstat vzadu,
jabko, rajče, žitný klíček
toť tvůj nový jídelníček."
Pepovi jde hlava kolem,
sedí za kuchyňským stolem,
celý dům už dávno chrní,
Pepa zkouší klíčit zrní.
Sedí jako na jehličí,
vyklíčí či nevyklíčí?
Vyklíčilo, Pepa jásá
a rovnou to zrní spásá.
K tomu rajče, sklenku mlíka,
podívejte na Pepíka!
Je to Pepa nebo není,
před očima se nám mění.
Bavit se s ním není hanba,
hlava Havla, tělo Ramba.
Strejda Emil kývá hlavou
a to vše tou zdravou stravou.

Telefonování
(báseň pro dva hlasy)
Haló, haló.
Co se stalo?
Kolo se mi polámalo.
Jaké kolo?
Favoritka, přeletěl jsem přes řidítka.
Co jste dělal?
Blbnul jsem,
do příkopy zahnul jsem.
Proč jste zahnul?
Pršelo a kolo mi ujelo.
Kolik mrtvých?
Všichni živí,
zastavil jsem o kopřivy.
A co chcete?
Vlastně nic,
jenom jsem vám to chtěl říct.

Co děláme o přestávce?
Co děláme o přestávce?
hrajeme si na hlodavce.
Hlody, hlody do svačiny,
nacpeme se vitamíny.
Co děláme po přestávce?
Hrajeme se na zvědavce.
Zvěda, zvěda, zvědaví,
čtení, psaní, počítaní
nacpeme si do hlavy.

Radka
(zaslal Why)
Kamarádka Radka
často bývá vratká,
když si lehne na záda,
potom je to paráda.

(Nohavica o Plíhalovi, když se mu narodilo první dítě, zaslal Zigi)
Tak dlouho velký líhal,
až z toho byl malý Plíhal.

O dívkách
(zaslal Marek Grossman)
Na topení suší se mi trenýrky,
pršelo, když vracel jsem se od Mirky.
Nahý chodím po kvartýru s myšlenkou,
že bych zítra mohl zajít za Lenkou.
Jestli ovšem Lenka bude u Jany,
tak to už jsem teda předem nahraný.
Ty dvě totiž Mirku přímo nesnáší,
dozvěděl jsem se to včera od Dáši.
Dáša měla bledě modré kombiné,
slušelo ji více nežli Martině.
Ovšem zas když Martina se rozpálí,
tak to můžou Dáša s Mirkou zabalit.
A to už se nezmiňuju o Věře,
ta jenom tak připravovat večeře,
respektive nějakou tu snídani,
když se zrovna neprobouzíš u Jany.
Nejlepší by beztak byla Marcela
nebýt toho žárlivého manžela.
Žárlí, až mu z toho v hlavě haraší,
včera jsem ho viděl, jak šel od Dáši.
Lenka o něm tvrdí, že je ujetý,
že jí celou noc přednášel sonety,
to prý rovnou mohla pozvat Olina.
Náš dům to je jedna velká rodina.

Dozněly salvy slávy, je ticho básníku,
tam dole u Vltavy kruší se z pomníku.
Kámen se na prach drolí v tom rytmu odvěkém,
čas o slepecké holi mlátí mě pendrekem.
Václav svým tupým kopím oblohu probodá,
dláždění města kropí krev jeho národa.
U kavárenských stolků si v mezích zákona
huláká kdekdo polku, svatba se nekoná.
Z pod domu plných světel valí se divný puch,
ve sklepě klimbá Léthé a zavírá se kruh.
Uličkou vlastní hanby prochází každý sám,
dozněly dávné jamby, je konec fanfárám.
Dozněly salvy slávy, kanóny rezaví,
pomalu kráčí davy k pramenům Vltavy.

Česká citoslovce
Bývali jsme hr,
dneska už jsme pr.
I když je nám br,
neděláme vr.
Nějaký pan dr,
moh by někam cr.
A než my bychom fr,
byli bychom v pr!

Klouže to, zase to klouže,
na cestách jsou lesklé louže.
V rádiu hlásili hezky,
oblohou honí se blesky.
Banány made in Cuba
přišly před hodinou zhruba.
Tramvaj se vleče jak slimák,
opět mne revizor vymák.
Na schůzi ROH kecy,
Andule nepřišly věci.
Žena mi prožene pérka,
trápí mě nahoře čtverka.
Finové dali nám nářez,
Dalberg to pískal jak pařez.
Krucinál tohle je život,
jeden rum a jedno pivo.

Vlaštovky
(zaslal Lukáš Grepl)
V kuchyni u nás ve světlíku
dvě vlaštovky si hnízdo spletly.
K podzimu myslí na Afriku
a na jaře zas na náš světlík.
Jsou to hold napůl Afričanky
a napolovic Češky,
v hlavičkách nosí přesné plánky
a nectí rovnoběžky.
Včera se zrovna navrátily
a krásně štěbetají.
Ptám se jich: "Holky, kde jste byly?"
A ony prý: "V teplých krajích."
A mně tu doma byla zima,
třás jsem se jako akát.
Tak ať prý příště letím s nima
než furt jen doma plakat.
Obrátit život jako stránky
a začít jako novic?
Závidím vám vy Afričanky
a Češky napolovic.
Vám se to řekne - mávnout křídly
přes Středozemní moře.
Pták, ten si bydlí, kde si bydlí,
ale člověk je jinak stvořen.

Před dveřmi
(zaslal Dušan Lukáč, báseň byla i zhudebněna a vydána na albu Divné století)
Před dveřmi mého bytu
noc co noc někdo stává.
Když přimknu ucho k dveřím,
slyším, jak pokašlává.
Nahlídnu přes kukátko,
kdo ruší mi můj pokoj
a ze špehýrky na mě
se dívá cizí oko.
Veliké cizí oko,
já nevím, komu patří.
Zamrká na mě ze tmy,
jako že jsme dva bratři.
Otevřu prudce dveře:
"Kdo jste a co mi chcete?!"
A na chodbě je prázdno,
jen elektroměr klepe.
Noc co noc se to vrací,
to popokašlávání.
A velké cizí oko
a veliká tma za ním.
A to se špatně skládá
a to se špatně žije,
být malou nahou rybkou
plovoucí akváriem.
Prosím vás dobří lidé,
kdo z vás to ke mně chodí,
aspoň si boty čisťte,
ať nemusím mýt schody.

Plazím se lesy v okolí Čadce,
celníci spí a všechno jde hladce.
Plazím se tiše jak polní zvěř,
v batohu pašuji písmeno Ř.
Za stromem postava, heslo: „Tu Milan“
„Máš to tu?“„Ano mám.“„Kolko?“„Tři kila.“
Ej veĺká preveĺká je tvoja taška
luďjá sú nasratý na vášho Vaška.
Nechcú už mekčenie tak jako za stara,
nechcú už Mečíře, chcú iba Mečiara.
Chovaj sa trhovo, zníž svoju cenu,
proboha, Milan, mám děti, ženu.
Děti chcú sunar a žena chce pračku,
já národ svůj oloupil o tři kila háčků.
Jenom se modlím, ať se to nedoví,
jinak mě předhodí českému levovi.
Milan mě objímá, zlá je doba,
pláču já, pláče on, pláčeme oba.
Pláčou i hraničtí čačanští ptáci,
smutně ach přesmutně domů se vracím.
Nesu si zpátky míň, než jsem chtěl,
za tři kila Ř jenom půl kila L´.

Odvaha slevnila o třicet korun
včera tu nebyla, dnes je jí plno.
Bere se na kila dle různých vzorů,
cena se zmírnila, lidé se hrnou.
A to mě neláká kupovat za babku
kuřátka kdejaká a zlatá vajíčka.
Údělem zpěváka je rozbít skořápku,
abrakadabraka skončila básnička.